úterý 22. června 2010

Rawetzer Halbmarathon Marktredwitz

Tak mám za sebou už druhý mezinárodní závod. V přihraničním Markredwitz se v sobotu 19.6. v 17:00 (!) konal půlmaraton. Čas 1:43 pro mě znamená, že jsem si letos poprvé nezlepšil osobák. Ale pozor, to neznamená, že bych byl zklamanej.
Pro mě je to hóóóóódně kvalitní čas, zejména pokud se podívám na profil tratě, který je jako na houpačce :-)

No tak seběhy mi ještě tak moc nevadějí, z kopce mi to běhá dobře (díky mojí váze). Ale do kopce, to je tragédie, to jsem fakt pomalej. Už dlouho říkám, že na tom zapracuju, a že ty kopce pak začnu mít rád...
Ale to ještě bohužel nenastalo :-)

Na startu jsem byl o hodinu a půl dřív, tak jsem si vyzvedl číslo (čip nebyl), a natáhl se na třičtvrtě hodinky na lavičku v prostoru cíle. V šatně ne moc místa, ale na převlečení a vysprchování to stačilo.

Před startem jsem se ještě stihl pozdravit s (běžeckým) kolegou Ten co běhá se pesem.
Zvláštní, že jsme ze stejného městečka a musíme se potkat až v Německu... No a nemohl jsem si také nevšimnout účasti Miloše Škorpila, Milana Kůtka, ale i dalších našinců.

No a pak se ozvala rána a už se běželo. Startovalo se společně s účastníky čtvrtmaratonu; dohromady něco přes 80 lidí. Trať typu tam a zpět, dost po asfaltu (nevadí..) občas písek. Až na ta častá stoupání pohodavá trasa.

K mému běžení není, co bych mohl dodat. Běželo se mi dobře. V závěru mi docházelo, ale to není novinka. Stalo se mi to letos na všech třech půlmaratonech, že jsem už v závěru nemohl.. Už si zvykám...
V stadionku v cíli dýdžej opět vyhlásil jméno každého doběhnuvšího, tedy i moje. Vzpoměl jsem si na Werdau, bylo to tam podobné. V cíli koláčový bufet, zlouskal jsem tam banány a hromadu makových koláčů.
Musel jsem jsem nakonec od stánku odejít, protože bych jim je tam asi všechny snědl :)

Začínám mít tyhle přeshraniční akce pomalu ale jistě rád. Perfektní organizace, občerstvení na "každém" rohu. Například při přeběhu ulice je "nutná" asistence 4 pořadatelů, kteří zastavovali dopravu. A to se nejednalo o nějakou frekventovanou magistrálu; šlo jen o malou uličku mezi domy. Na občerstvovačkách na vás útočí plnými kelímky hned tři pomocníci a zdálky křičí "Kooola und Isooo". (Dvakrát jsem je zklamal a chtěl jsem Wasser und Iso; což jsem si pak i trochu vyčítal...)

Míjeli jsme dost lidí, překvapených ale i lhostejných. Ale nikdo si neťukal na čelo, týnejžři za obchodním centrem dál v pohodě pili svoje drinky a pobaveně sledovali probíhající. Před jedním barákem rodina zřejmě trochu sociálně slabší pokračovala v grilování... Pohoda.

No závod na malém německém městě můžu jen doporučit. Zkusím zase najít něco podobného. A příště chci přijet do Marktredwitz zas.

středa 16. června 2010

Jsem patař

Jsem patař. Alespoň podle dnešní zkoušky a v souvislosti s článkem na běhej.com jsem patař jako poleno.

Ne že by mě to nějak překvapilo. Všichni hobíci dopadají na patu a já nejsem samozřejmě vyjímka. A tak mě při dnešním výběhu (mimo jiné 6x250 m intervaly, uff) napadlo to zkusit; dopadat chvíli na špičku. A bylo zajímavý sledovat, co to se mnou udělá.

No než jsem se vůbec srovnal s technikou, mi docela trvalo. Je hrozný, jak jsem si na měkké boty zvykl a jak je těžké změnit styl. No nakonec jsem to nějak "zbastlil" a tak cca 100 m jsem opravdu na přední část chodila dopadal. Musím říct, že se jedná o úplně jiný pohyb a člověk běh vnímá jinak. A okamžitě se ozvaly svaly, o kterých při normálním běhu (rozuměj při dopadu na patu) nemá člověk ani ponětí. Bolely jako čert. No raději jsem se rychle vrátil k mému "tradičnímu" běhu. I když mi to nedalo a v při závěrečném joggingu jsem to ještě zkusil :-)
Asi je pravda, že dopad na patu mě hodně zmlsal a změkčil. Dobře se o tom píše v hodně dobrém článku Běžím, tedy jsem, který vyšel letos v Respektu (mimo mnoha jiném i o škodlivosti dnešních bot: nezničíš si sice kolena, ale odděláš si klenbu chodidla). Ony vážně ty měkké a vysoké boty, ve kterých běháme, k dopadu na patu vyloženě nutí.

Nebude špatné občas běhat po špičkách. Minimálně pro to, abych ty ochablé svaly a šlachy trochu časem provětral. To chce ale jiné boty, se slabší podrážkou. A hezky pomalu to zkoušet.
Za rok dám třeba vědět, jak na tom v tomhle směru jsem...

neděle 6. června 2010

Květen nic moc

Sice píšu nic moc, ale to nejlepší se událo právě v květnu.. maraton.


Ale jinak když se podívám na kilometry, to je pěkná bída. Musím začít konečně pořádně běhat. V pátek krásný počasí, kilometry šly samy.. (21km)

Jinak se mi po měsíci od maratonu zdá, že bez něj nemůžu být. Poběžím znovu, snad na podzim. Nevím ještě kde. Nevím kdy. Ale vím, že chci!

Ale to musím zase začít pořádně běhat.
Není problém, mě to baví.

Toho človeka je škoda..