To dřív pojede čert na bruslích do práce..

.. než se znovu postavím na start maratonu. Říkal jsem si na třicítce. Ale začínám to už vidět trochu jinak.
Nakonec jsem to dal za 4:15 reál. Mission completed.

Co napsat? Mám to za sebou. Vlastně více než rok po rozhodnutí jsem si splnil sen. Maraton jsem zaběhl. Ne ve zrovna nejlepším čase a pravověrný maratonec se může ušklíbnout nad časem více než 4 hodiny.. ale to je mi jedno.
Dal jsem to, běžel jsem celou dobu a zastavoval jen na občerstvovačkách. A to byl můj cíl.

A co mi to dalo?
Viděl jsem narvanou Pařížskou, kde lidi fandili jako o život a bylo těžké nezrychlovat při prvním a druhém průběhu. Při třetím (a posledním) běhu Pařížskou do cíle jsem sice nezažil tu pověstnou euforii, o které se píše a mluví. Spíš jen pocit uspokojení, nečekanou lehkost pohybu (!?), cíl na dosah.. konec. Foto, cíl, zastavení se, slza... Ovoce a pití.

Maraton je jiný. Odběhal jsem už asi 9 půlmaratonů a je to něco jiného. To se vždy snažím běžet co nejrychleji, a když mi v závěru dojde, dá se to do cíle nějak "doklepat". Maraton jsem běžel od začátku se strašným respektem, lépe řečeno spíš se strachem. Už od 10. km jsem viděl kolabující spoluběžce. Dva třeba už na začátku. Motali se okolo nich zdravotníci a člověk si uvědomuje, že se to může stát i jemu. Běžel jsem pomalu.

Pak si ještě pamatuju na pád vodičky s cílovým časem 4:15; bylo to asi na 8. km. Nevím jestli zakopla. Já běžel dál a otáčel se, zda je v pořádku. Ale pokračoval jsem v běhu. (v pořádku naštěstí byla a nedlouho potom mě samozřejmě předběhla)

Bylo smutný vidět u cedule 40. km zkolabovaného mladého kluka. Měl zavřený oči a vůbec se nehýbal. Pořadatel mohl jen přidržovat chudáka s podloženou hlavou a čekat na sanitku, ta právě přijížděla. To už jsem se neotáčel, cíl byl příliš blízko.

I na 39. km jeden z nás ležel. Pořadatel mu zvedal nohy nahoru. Přivolaná sanitka ale při průjezdu místo minula.. Mávali jsme jako o život.

A bylo jako vždy strašný běžet po Strakonické; nechápu, proč tu trasu nezmění. Liduprázno, jeden houf běží tam a druhý zpět. Nekonečný. A hrozně monotonní. Pro časy je to asi dobré ale pro nás hobíky? Náběhy na křeče začali u mě asi někde tady. A do cíle mě neopustily. Připravené každou chvíli zaútočit mě doprovázeli až do cíle. Ale já se nedal. Dva dny na iontech, 4-násobná denní dávka hořčíku v sobě (na dvacátém ještě pátá), pití na každé občerstvovačce štrejchnuté ionty a banány obalené v soli. Při hrozící křeči vždy zpomalení.. Kolik jich bylo? 30? Takhle jsem to vydržel až do konce. Netrpěl jsem, ale musel jsem pořád dávat pozor.

A další zažitek. Na 37.km jsem překvapivě předbíhal Evžena Ge a jeho splihlou vránu Sáru, která jen nezůčastněně koukala do země. Neznáme se, ale nedalo mi to. "Co Sára?" ptám se. "Ta je dobrá" smutně. "Ale já jsem blb" trochu naštvaně. Maraton je těžký a prý pokaždý jinak. "Běž", dal mi ještě radu a já jsem poslechl. Od toho tu jsem. Ale vrtalo mi hlavou, že jsem Evžena v první půlce v Nuslích míjel v protisměru a on byl 20 minut přede mnou (!).. I když na tom byl špatně, nevzdal to a běžel.

Mimochodem startovní výstřel jsem slyšel ve frontě na toalety. Ale nebyl jsem sám, kdo to měl jen taktak. Chvilku před startem se z jedné kabinky vysoukal i elitní Jan Sokol. Jak píše, měl to s chlupem. Tak i já jsem se pár minut po něm a za zvuků Vltavy začal prodírat přes zábrany a davy lidí do svého koridoru. Narvané Staroměstské. V tlačenici jsem ukazoval startovní číslo na prsou a lidi mě pouštěli. Proklouzl jsem podloubím přes koridor s dětma až k probouzejícímu se hadovi nastartovaných běžců. Poprosil policajta o odklopení zábradlí; starovní číslo opět zapůsobilo. Počkal jsem ještě na místě v koridoru 2 minuty a vyrazil. Sedm minut po výstřelu jsem probíhal startem. Uf.

A pak v cíli jsem chvíli nevěděl, co dělat, tak jsem jen jedl a pil a při odchodu k bagáži jsem si bez myšlenkovitě stoupl do fronty na masáže. 25 min ve frontě jsem se ještě vyhýbal křečím. Postával a debatoval se Slovenkou, také debutantkou.. Prý fantastický závod, na masáž čekat ale nevydržela. Zkusil jsem ještě umravnit předbíhajícího sotva dvacetiletého kluka. Ale nepředbíhal, byl jen v obrovské euforii. Ještě unavenější než já. Byl rád, že stojí a bylo mu jedno, kdy přijde na řadu. Jen já jsem na chvíli zapoměl, že jsem mezi běžci, že není potřeba podezřívat.

Půlmaraton jsem měl za 2:03. To jsem ale v té chvíli nevěděl, běžím bez hodinek. Celou polovinu tratě jsem se držel třech nejlepších rad pro maraton: nepřepálit, nepřepálit, nepřepálit. A dobře jsem udělal. I když bylo těžké zpomalovat odpočaté nohy. Připadal jsem si jako šnek. Předbíhaný, opouštěný. Všechny ty jazyky jsem slyšel vždy odzadu, pak chvíli vedle sebe a pomalu odplouvající vpřed. Polština, slovenčina, holandština, francouština, angličtina. Všechno mi většinou utíkalo. Ale já nezrychlil. A druhou polovinu už to nebylo potřeba. Tělo už nechtělo. Netrpěl jsem, ale nic mě už nenutilo zrychlovat. Navíc mě začínající křeče umírňovaly.

A ještě jeden zážitek. V Nuslích se před hospodou po levé straně vyvalovaly postavy už dost napité. Půllitry v rukou. Jedna zvlášť veselá indiánka (dlouhé šedivé vlasy, žlutý obličej) výhružně křičela, že v šedesáti budeme všichni na marách.. To nejde zapomenout. Hrozně mě to pobavilo.

U Národního divadla mě překvapil kolega z práce. Tak usilovné fandění.. Stašně mě to na třicátém (?) povzbudilo. Trvalo to jen 5 vteřin ale vydrželo mi to 5 km :) Díky. I jiná, žlutá (?) skupinka u Rudolfina dělala pěkný brajgl. Kdyby takových diváků bylo víc.

No a pak tunel, pár kroků po chodníku, Pařížská, konec. Příště? Tak to fakt nevím.

Přece jen bylo neopakovatelné běžet Prahou 42 km. Strašně si vážím všech, kteří se na start dokázali postavit. A je jedno jestli to bylo z přesvědčení, ze zvyku, nebo třeba z fajeřiny. Je jedno jestli běžíte pro dobrou věc, pro to někoho oslnit, kvůli zážitkům nebo pro to něco si dokázat, jako jsem to udělal já. To rozhodnutí je na každém. Pro amatéra není lehké se rozhodnout. Ale těžké je to i zaběhnout.

Já jsem měl letos štěstí na podmínky. A měl jsem natrénováno. Zdraví se mě drželo.
To samé přeju i dalším prvomaratoncům. Stejně jako tu pověstnou euforii na závěr.