Šutr

Mám rád Dannyho Boyla. Teda vlastně mám rád jeho filmy.

Vždycky jsem si z nich něco odnesl.
Ať už to byl vysmátý a propíchnutý Ewan McGregor v Mělkým hrobě.
V Trainspottingu zase půllitr, co zahodil Begbie.. Propadák Pláž.. Dál liduprázdný Londýn v zombie hororu 28 dní poté..
V chudě natočené science fiction Sunshine zase impozantní smrt Kanady za skvělé muziky Johna Murphy..
Snad jen Milionář z chatrče nezaujal, ale zase dostal Oskary.

No a jeho poslední snímek 127 hodin? Ten je o šutru. Teda o chlapíkovi, co si raději uřízl ruku, než aby s tím šutrem koexistoval do smrti.. A filmové povídání o tom, že celý hrdinův dosavadní život směřoval k setkání s tím šutrem, mi včera v hlavě "zpříjemňovalo" můj třicetikilometrový výklus.

Vidím v tom paralelu. Vlastně takový šutr jsou pro mě běhy nad 30 km. Já k nim směřuju pomalu, ale s jistotou, že si na ten šutr chci stoupnout a rozhlédnout se, co dál.

Skoro 3 a půl hodiny jsem včera běžel, abych ten "svůj" šutr dohonil.
Pak jsem si na něj stoupl a přemýšlel, jestli mám skočit..
Oooops.

Nene, teď ještě ne. Až jindy :-)