Loučení s botkama

Potom co jsem si přečetl nadšené vítání nových přírůstků běžecké obuvi některých bloggerů, jsem si uvědomil, že já se zrovna teď s jedněma loučím..
Jojo, jsou to ty na obrázku v záhlaví blogu: Nike Vomero 3 - moje první běžecké boty!
Dodnes si pamatuju, jak jsem v nich hned vyběhl. Ta měkkost! Ten péřový krok! Ta paráda na pohled! To moje nadšení! Najednou jsem necítil kamínky na silnici a vůbec, prostě euforie..

Když jsem si kupoval následně další boty, volba byla jasná: Vomero 4. A rok na to i Vomero 5 :-)
Vím, v době přejícím minimalistickým botám je tento typ extrémně odtlumených bot možná out, ale já na ně nedám dopustit.. I vzhledem ke svojí hmotnosti (ale o tom až jindy).

Jako stupínky..

A co teď vlastně s nima? Naběháno mají cca 1300 km, v boku jedné z nich je díra, jsou špinavé a vůbec už jsou na konci svých sil. Odpočívají v botníku a čekají na konec. Nebo na další příležitost? Pořád nevím. Už několikrát mi i v tomhle věku (3 roky) hodně dobře na černou práci posloužily. Hlavně v blbým počasí, kdy jsem nechtěl špinit novější výbavu...
Faktem je, že je někdy ještě i teď z nostalgie vezmu sebou na výběh. I když už jen zřídka.. Vlastně už jsem se s nima "duševně" rozloučil, ale stále na mě z botníku tak nějak koukají.

Už ne vyčítavě jako dřív, ani unaveně. Spíš vypadají spokojeně. Spokojeně s tím, co (nebo spíš koho) tady za sebou zanechaly...

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
PS: Také jste se loučili s prvníma botama nebo jsem tady jedinej nostalgickej magor? :)