pondělí 25. října 2010

Marathon forever

Kolik chybí někdy k naplnění cíle..?

Na jaře jsem po PIM nechtěl o maratonu už ani slyšet. Ale názor jsem změnil poměrně brzo.
Příprava
Na podzim jsem si chtěl ještě jeden zaběhnout. Volba padla na Drážďany. Není to až tak daleko, je tam rovina a v Německu se mi běhá docela dobře. Naběháno tak nějak normálně, proběhl jsem 3 půlmaratony s nezajímavými časy, před měsícem jsem se při tréninku dvakrát s obtížemi dobelhal přes 30 km :-) No neměl jsem našlápnuto zrovna na nejlepší výkon.
Věřil jsem ve zlepšení minulého času (4:15) a doufal, že se dostanu pod 4 hodiny. Ale hlavní motivace byla, že se mi nechtělo čekat až na jaro a chtěl jsem si dát maratonské repete dříve. Základ byl tedy doběhnout v rozumném čase :-)

Expo

Počasí vyšlo parádně a až na občasný nárazový vítr to bylo ideální. Zaparkování pod ruským kolem nedaleko kongresového centra, kde se vydávaly čísla. Všechny administrativní věci vyřízené rychle, maratonské expo takový normální, ceny všech věcí také; stánek PIMu po celou dobu opuštěný. Čěštinu jsem občas zaslechl nebo poznal podle modrého pimáckého baťůžku (kolik z nás ho na cestách má? :-)
Převlékárna byla v podzemních garážích pěkně přehledně rozložená podle úschovny věcí.
Převlékárna v podzemí

Start v 10:00 a tak jsem se v 9:25 začal připravovat :-) Nejvíc mi dal zabrat ten jejich čip, co se vplétá do tkaniček.. Musel jsem botu do půlky rozvázat .. Pak mi trvalo dost dlouho než jsem ji dokázal zavázat na stejně, jako tu druhou.

No nic, start nedaleko, sebou tři gely, 2x hořčík, cukr; zavázat šátek a jde se na to.
Před toaletami fronty, jaké jsem v životě neviděl.. Štěstí, že jsem chlap.
Na startu jsem si našel koridor označený 4:00, přeskočil barieru a čekal na výstřel, kterej za chvíli přišel. Do kroku nám hráli Kvíni s We Are The Champions, což jsem si v tu chvíli zrovna nemyslel. Ale atmosféra byla pěkná, silnice byla sice plná lidí, ale nebylo třeba se vyhýbat. Němci se asi umí poskládat do startovního pole podle výkonosti.

Trať se skládala ze dvou okruhů a start byl společný s půlmaratonem a desítkou, proto tolik lidí během prvního okruhu. Běh byl v pohodě, místa dost, od začátku jsem se odpoutal od vodiče 4:00 a vzdaloval se mu. No a samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem na 17 km vypadal tak na 25 km. To ve mě začalo trochu hlodat, zda jsem to nepřepálil. Stále běhám bez hodinek a tak nebylo podle čeho korigovat. Ale do dvacítky jsem si už byl skoro jistej. Začalo mi být jasné, že jestli se nestane něco zázračného, tak posledních 7 km bude hrozných a že se setkám s maratonskou zdí. Tak jsem si to v hlavě rozpitval, že do třicítky to zkusím nějak udržet a těch posledních deset si vyžeru tak, že mě to od dalšího budoucího maratonu stoprocentně odradí. Mám pocit, že takhle nějak se běhá hlavou :-)

Do dvacítky to ještě šlo


Na 21. km nás "opustili" půlmaratonci a vzdálenosti mezi námi byly tak nějak větší, nárazy větru citelnější. Já si to šněroval stále ještě během k vytoužené třicítce. Co se týká muziky, tak v Praze bývá jen jedna skupina bubeníků, v Drážďanech jich bylo asi 6. Teď si to vemte krát 2.. No někdy jsem jich měl plné zuby a s nostalgií vzpomínal na pražské kytarovky :-)

 Třicítku jsem proběhl s dvouminutovou zastávkou v roští. To místo jsem si vytipoval už v prvním kole :-) Občerstvovačky jsem prvních 25 km střídavě probíhal a na ostatních pil, sem tam banán. Ale žaludek nějak zlobil, s tím jsem problémy už dlouho neměl. První gel na 25 km, na 30. km hořčík. Pak samozřejmě přišel náběh na první křeč do pravého stehna a do konce jsem se křeče už nezbavil.

Mimochodem moc se mi líbí tenhle popis maratonské zdi: "Prostě se tak nějak vynořila, dala mi co proto a nechala mě se plácat zuboženého na trati. Můžete toho o nárazu do zdi číst a slyšet kolik chcete, ale na reálný prožitek vás to nemá šanci připravit. Z posledních 7 km si pamatuju asi toto: bolest, zoufalství, zmar, únava, rozhozený žaludek a ještě jednou bolest." :-)
I když jsem podle toho zeď nepotkal, měl jsem toho na 36. km fakt dost: nepředbíhal jsem nikoho, všichni předbíhali mě, žaludek už sice v pohodě, jen křeče. Ale nebylo to tak strašné. Jen ta křeč mě ne a ne pustit a to se pak běží blbě. Asi 6x krát jsem musel tak na 20 vteřin zastavit.
Na 39. km se přeze mě přehnal vláček běžců vedený vodičem. To byla rychlost! Zkusil jsem se chvíli udržet, ale řečeno fotbalovou terminologií mě "sfoukli jak svíčku". Na 39. km už jsem je neviděl. V závěru mi cestou ještě foukl na mostě vítr tak, že mě to zastavilo a zase se ozvala křeč...

Cílová rovinka s kopce, alespoň něco. Na hodinách v cíli už svítí 4 na začátku, je to v pr... Kyselý úsměv pro cílové foto...
Cíl. Příště to už pod 4 dám a nebo nepoběžim vůbec. Ale vím, že si kecám do rukávu: poběžím zase, je to dobrodružství, zábava s otevřeným koncem, každý běžec v hlavní roli.
V cíli ovoce a pití, Němci pijou nealko pivo; to nechápu. Ale únava překvapivě rychle odchází. Schody do "kongresáku" už beru po dvou, vracím čip a už mi tisknou diplom.. Když jsem juknul na čistej čas, myslel jsem, že mě vomejou! Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet.
Šel jsem to raději rozehnat na masáž, kde mě ještě chytla 2x křeč.
(Mimochodem německy je křeč Krampf, to kdy kdyby se to někomu hodilo ;-)

A kolik tedy někdy chybí k naplnění cíle..?
23 vteřin, 100 metrů? Tak přesně tolik mi scházelo pod 4 hodiny... Sakra.

Více fotek zde.
Video zde a zde

2 komentáře:

  1. 23 vteřín? Aha, čili jedna z těch přestávek... ;o)
    I tak si rozhodně zasloužíš gratulaci, protože posun o 15 minut je super.
    Takže gratuluji :o)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuju.
    Od čerstvé maratonkyně to potěší obzvlášť :-)
    No je to tak, ty zastávky fat zamrzí, zvlášť když pak vidíš ten cílový čas. Ale už to přebolelo, výzva zůstala a nějak už jsem přestal řešit čas. Líbil se mi průběh závodu, tak nějak jsem si to užil. Byly to "zábavné" 4 hodiny. Už se těším na další :-)
    Ať se ti dál daří jako dosud.
    Lehký krok :-)

    OdpovědětVymazat