Rawetzer Halbmarathon Marktredwitz

Tak mám za sebou už druhý mezinárodní závod. V přihraničním Markredwitz se v sobotu 19.6. v 17:00 (!) konal půlmaraton. Čas 1:43 pro mě znamená, že jsem si letos poprvé nezlepšil osobák. Ale pozor, to neznamená, že bych byl zklamanej.
Pro mě je to hóóóóódně kvalitní čas, zejména pokud se podívám na profil tratě, který je jako na houpačce :-)

No tak seběhy mi ještě tak moc nevadějí, z kopce mi to běhá dobře (díky mojí váze). Ale do kopce, to je tragédie, to jsem fakt pomalej. Už dlouho říkám, že na tom zapracuju, a že ty kopce pak začnu mít rád...
Ale to ještě bohužel nenastalo :-)

Na startu jsem byl o hodinu a půl dřív, tak jsem si vyzvedl číslo (čip nebyl), a natáhl se na třičtvrtě hodinky na lavičku v prostoru cíle. V šatně ne moc místa, ale na převlečení a vysprchování to stačilo.

Před startem jsem se ještě stihl pozdravit s (běžeckým) kolegou Ten co běhá se pesem.
Zvláštní, že jsme ze stejného městečka a musíme se potkat až v Německu... No a nemohl jsem si také nevšimnout účasti Miloše Škorpila, Milana Kůtka, ale i dalších našinců.

No a pak se ozvala rána a už se běželo. Startovalo se společně s účastníky čtvrtmaratonu; dohromady něco přes 80 lidí. Trať typu tam a zpět, dost po asfaltu (nevadí..) občas písek. Až na ta častá stoupání pohodavá trasa.

K mému běžení není, co bych mohl dodat. Běželo se mi dobře. V závěru mi docházelo, ale to není novinka. Stalo se mi to letos na všech třech půlmaratonech, že jsem už v závěru nemohl.. Už si zvykám...
V stadionku v cíli dýdžej opět vyhlásil jméno každého doběhnuvšího, tedy i moje. Vzpoměl jsem si na Werdau, bylo to tam podobné. V cíli koláčový bufet, zlouskal jsem tam banány a hromadu makových koláčů.
Musel jsem jsem nakonec od stánku odejít, protože bych jim je tam asi všechny snědl :)

Začínám mít tyhle přeshraniční akce pomalu ale jistě rád. Perfektní organizace, občerstvení na "každém" rohu. Například při přeběhu ulice je "nutná" asistence 4 pořadatelů, kteří zastavovali dopravu. A to se nejednalo o nějakou frekventovanou magistrálu; šlo jen o malou uličku mezi domy. Na občerstvovačkách na vás útočí plnými kelímky hned tři pomocníci a zdálky křičí "Kooola und Isooo". (Dvakrát jsem je zklamal a chtěl jsem Wasser und Iso; což jsem si pak i trochu vyčítal...)

Míjeli jsme dost lidí, překvapených ale i lhostejných. Ale nikdo si neťukal na čelo, týnejžři za obchodním centrem dál v pohodě pili svoje drinky a pobaveně sledovali probíhající. Před jedním barákem rodina zřejmě trochu sociálně slabší pokračovala v grilování... Pohoda.

No závod na malém německém městě můžu jen doporučit. Zkusím zase najít něco podobného. A příště chci přijet do Marktredwitz zas.