Jak začít...

... jak začít s tím, že končím se psaním blogu? Těžko.

Všechno má svůj konec. Nevím, jaká je průměrná životnost blogů na netu. Tipoval bych to tak na půl roku. A právě po necelém půlroce jsem se plánovaně rozhodl s tímto psaním skončit. Ostatně prorokoval jsem to už ve svém prvním příspěvku "kdysi" v lednu...

Za těch pět měsíců jsem naběhal asi 750 km. Prošlapal jsem jedny boty. Zjistil jsem, že se dá závodit i jinde než v Praze jednou za rok při půlmaratonu. Zhubl jsem jedno kilo. Stále běhám bez hodinek a tepoměru. Stále víc se těším na závody, na které se chystám. A to i přesto, že tam nikdy nebudu figurovat na předních pozicích. Uběhl jsem maraton.
A čeho si cením opravdu dost je, že mě během té doby nepokousal ani jeden pes :-)

Jinak běhání je závislost. Kdo normální by vstával v neděli v šest ráno kvůli tomu, aby si pro radost odběhl dvacet kilometrů, jako se mi to přihodilo přede dvěma dny? Ještě před pěti lety, kdy jsem po běhu jen tak pokukoval, bych si o někom takovém asi myslel své.. Ale dneska už vím, že budu běhat dál. Zlepšovat se už asi nebudu, ale to je mi jedno.

Tenhle blog byl hlavně o maratonu. O tom, že bych si ho chtěl zaběhnout. Moc mi pomohlo si tu přípravu touhle formou zmapovat. Už se těším, až si to někdy, třeba za rok přečtu.
Ale teď už nějak není o čem psát. Připadá mi zbytečné psát o tom, že se mi poslední výběh líbil; to bych nepsal nic jiného :-)
Ale pokud by se mi povedl nějaký výkon nebo bych zažil něco, o co bych se měl rozdělit s ostatními, určitě to tady bude...

Tak přeju všem lehký krok!

Rawetzer Halbmarathon Marktredwitz

Tak mám za sebou už druhý mezinárodní závod. V přihraničním Markredwitz se v sobotu 19.6. v 17:00 (!) konal půlmaraton. Čas 1:43 pro mě znamená, že jsem si letos poprvé nezlepšil osobák. Ale pozor, to neznamená, že bych byl zklamanej.
Pro mě je to hóóóóódně kvalitní čas, zejména pokud se podívám na profil tratě, který je jako na houpačce :-)

No tak seběhy mi ještě tak moc nevadějí, z kopce mi to běhá dobře (díky mojí váze). Ale do kopce, to je tragédie, to jsem fakt pomalej. Už dlouho říkám, že na tom zapracuju, a že ty kopce pak začnu mít rád...
Ale to ještě bohužel nenastalo :-)

Na startu jsem byl o hodinu a půl dřív, tak jsem si vyzvedl číslo (čip nebyl), a natáhl se na třičtvrtě hodinky na lavičku v prostoru cíle. V šatně ne moc místa, ale na převlečení a vysprchování to stačilo.

Před startem jsem se ještě stihl pozdravit s (běžeckým) kolegou Ten co běhá se pesem.
Zvláštní, že jsme ze stejného městečka a musíme se potkat až v Německu... No a nemohl jsem si také nevšimnout účasti Miloše Škorpila, Milana Kůtka, ale i dalších našinců.

No a pak se ozvala rána a už se běželo. Startovalo se společně s účastníky čtvrtmaratonu; dohromady něco přes 80 lidí. Trať typu tam a zpět, dost po asfaltu (nevadí..) občas písek. Až na ta častá stoupání pohodavá trasa.

K mému běžení není, co bych mohl dodat. Běželo se mi dobře. V závěru mi docházelo, ale to není novinka. Stalo se mi to letos na všech třech půlmaratonech, že jsem už v závěru nemohl.. Už si zvykám...
V stadionku v cíli dýdžej opět vyhlásil jméno každého doběhnuvšího, tedy i moje. Vzpoměl jsem si na Werdau, bylo to tam podobné. V cíli koláčový bufet, zlouskal jsem tam banány a hromadu makových koláčů.
Musel jsem jsem nakonec od stánku odejít, protože bych jim je tam asi všechny snědl :)

Začínám mít tyhle přeshraniční akce pomalu ale jistě rád. Perfektní organizace, občerstvení na "každém" rohu. Například při přeběhu ulice je "nutná" asistence 4 pořadatelů, kteří zastavovali dopravu. A to se nejednalo o nějakou frekventovanou magistrálu; šlo jen o malou uličku mezi domy. Na občerstvovačkách na vás útočí plnými kelímky hned tři pomocníci a zdálky křičí "Kooola und Isooo". (Dvakrát jsem je zklamal a chtěl jsem Wasser und Iso; což jsem si pak i trochu vyčítal...)

Míjeli jsme dost lidí, překvapených ale i lhostejných. Ale nikdo si neťukal na čelo, týnejžři za obchodním centrem dál v pohodě pili svoje drinky a pobaveně sledovali probíhající. Před jedním barákem rodina zřejmě trochu sociálně slabší pokračovala v grilování... Pohoda.

No závod na malém německém městě můžu jen doporučit. Zkusím zase najít něco podobného. A příště chci přijet do Marktredwitz zas.

Jsem patař

Jsem patař. Alespoň podle dnešní zkoušky a v souvislosti s článkem na běhej.com jsem patař jako poleno.

Ne že by mě to nějak překvapilo. Všichni hobíci dopadají na patu a já nejsem samozřejmě vyjímka. A tak mě při dnešním výběhu (mimo jiné 6x250 m intervaly, uff) napadlo to zkusit; dopadat chvíli na špičku. A bylo zajímavý sledovat, co to se mnou udělá.

No než jsem se vůbec srovnal s technikou, mi docela trvalo. Je hrozný, jak jsem si na měkké boty zvykl a jak je těžké změnit styl. No nakonec jsem to nějak "zbastlil" a tak cca 100 m jsem opravdu na přední část chodila dopadal. Musím říct, že se jedná o úplně jiný pohyb a člověk běh vnímá jinak. A okamžitě se ozvaly svaly, o kterých při normálním běhu (rozuměj při dopadu na patu) nemá člověk ani ponětí. Bolely jako čert. No raději jsem se rychle vrátil k mému "tradičnímu" běhu. I když mi to nedalo a v při závěrečném joggingu jsem to ještě zkusil :-)
Asi je pravda, že dopad na patu mě hodně zmlsal a změkčil. Dobře se o tom píše v hodně dobrém článku Běžím, tedy jsem, který vyšel letos v Respektu (mimo mnoha jiném i o škodlivosti dnešních bot: nezničíš si sice kolena, ale odděláš si klenbu chodidla). Ony vážně ty měkké a vysoké boty, ve kterých běháme, k dopadu na patu vyloženě nutí.

Nebude špatné občas běhat po špičkách. Minimálně pro to, abych ty ochablé svaly a šlachy trochu časem provětral. To chce ale jiné boty, se slabší podrážkou. A hezky pomalu to zkoušet.
Za rok dám třeba vědět, jak na tom v tomhle směru jsem...

Květen nic moc

Sice píšu nic moc, ale to nejlepší se událo právě v květnu.. maraton.

Ale jinak když se podívám na kilometry, to je pěkná bída. Musím začít konečně pořádně běhat. V pátek krásný počasí, kilometry šly samy.. (21km)

Jinak se mi po měsíci od maratonu zdá, že bez něj nemůžu být. Poběžím znovu, snad na podzim. Nevím ještě kde. Nevím kdy. Ale vím, že chci!

Ale to musím zase začít pořádně běhat.
Není problém, mě to baví.

Toho človeka je škoda..

Kdy a kam?

Zase neběhám; snad o víkendu bude líp a už to půjde.. Zdraví je přednější.

A tak se nějak zamýšlím, kam bych se zase vydal si zazávodit.
Určitě pojedu za necelý měsíc na Rawetzer Halbmaraton Marktredwitz. Je to kousek za humny, půlmaraton, má oblíbená trať. Ale bude asi teplo a tak si to jen v klidu odběhám. Na osobní rekord vzhledem k tomu, co mám od maratonu zatím naběháno, nemyslím.. Ale uvidíme, závod dokáže vyhecovat.

Přes léto to vypadá, že budu jen tak běhat pro radost, protože v okolí nevidím nějaké závody, na které bych se mohl bez ostudy postavit. Ale možná se koukám špatně :-)
(Pokud víte, poraďte)
Takže v létě bych jen klusat, kdy se mi to bude hodit a kdy mi to počasí (=horko) dovolí. Každý měsíc bych se chtěl dostat na 130 km a alespoň jednou v měsíci absolvovat běh 30 km dlouhý.

Na podzim určitě půjdu půlmaraton na Baroko Maraton Plasy 11. září. Loni se mi tam moc líbilo, ale to už jsem tu někde psal. Byl to můj první kros, poprvé jsem se dostal pod 1:50 (a to tam jsou i kopečky!), bylo skvělé počasí a v cíli výborné koláče :-)
Tak tam bych si chtěl zlepšit loňský čas. V srpnu tedy asi budu muset do kopců i v tréninku, stejně jako natrénovat rychlost.
(neptejte se jak, já to fakt nevím; ale do té doby snad nastuduju :-)

No a dál to zatím nevidím.. Kdo ví, co bude.
Ale během září, října a snad i listopadu si určitě něco delšího zaběhnu.

PS:
Přišel mi poštou (!) Ergebnisheft z mého dubnového závodu v německém Werdau.
Je hezké se vidět ve výsledkové listině v první čtvrtině všech startujících. To už se mi asi nikde nepoštěstí.
Ale co mě tam zaujalo: pořádají pozdně podzimní maraton, a to 14.11. To už je vážně hodně pozdě. Jsou tam krásné tratě z 90% v lese. Na podzim tam musí být nádherně.
Je to sice až za půl roku, ale jako tečku za svým letošním běháním bych si to dokázal představit...

V dešti

Dnes krásný běh v dešti.
Žádný mrholení, ale z oblohy silné provazy vody.
Po silnici šněci a žížaly.
Ticho.
8 km jako nic .

Neopakovatelné.
Už aby zase pršelo...

Po-maratonské postřehy

• celý týden jsem neběhal a vůbec mi to nevadilo; jen jsem se flákal, chodil do práce, byl na pivu a když to neudělal někdo za mě, tak jsem se pochlubil
• dnes (po týdnu!) jsem se už přestal chlubit, protože je to hloupé; navíc my Maratonci jsme skromní...
• týden jsem využil i k tomu, abych si dal nějaké cíle do konce roku případně na další rok; napadá mě spousta věcí, rozhodnutí žádné
• zase jsem si ověřil, že když vyběhnu po delší době, zažiju při prvním kilometru obrovskou euforii; teď ještě jak si zlepšovat kondici a přitom neběhat, abych mohl tu euforii zažívat častěji
• veškerá bolest, pokud nějaká byla, "odplula" už v úterý; znamená to, že jsem měl opravdu natrénováno a nebo že jsem naopak běžel moc pomalu. A nebo jsem měl dobře natrénováno na pomalé tempo, což už tak oslňující není
• nezhubl jsem ani kilo
• v okolí "mého" tréninkového okruhu za tu dobu, co jsem tam nebyl, vyrostla řepka z nuly na výšku jeden metr; rozkvetla a je nehezky cítit
• naštěstí v jiné části se zemědělci přece jen pustili do okopávání jahodového pole typu "pick your own"; dokonce jim to i kvete :-), takže až přijde sběr, budu mít zase spoutu diváků
• jo. v práci začali běhat, teda mluvit o běhání, vlastně pouze mluvit o tom, že by nebylo špatné si v budoucnu zaběhnout firemní štafetu... Jsem pro ně studnice moudrosti - nedělá mi to dobře. No vlastně .... :-)

To dřív pojede čert na bruslích do práce..

.. než se znovu postavím na start maratonu. Říkal jsem si na třicítce. Ale začínám to už vidět trochu jinak.
Nakonec jsem to dal za 4:15 reál. Mission completed.

Co napsat? Mám to za sebou. Vlastně více než rok po rozhodnutí jsem si splnil sen. Maraton jsem zaběhl. Ne ve zrovna nejlepším čase a pravověrný maratonec se může ušklíbnout nad časem více než 4 hodiny.. ale to je mi jedno.
Dal jsem to, běžel jsem celou dobu a zastavoval jen na občerstvovačkách. A to byl můj cíl.

A co mi to dalo?
Viděl jsem narvanou Pařížskou, kde lidi fandili jako o život a bylo těžké nezrychlovat při prvním a druhém průběhu. Při třetím (a posledním) běhu Pařížskou do cíle jsem sice nezažil tu pověstnou euforii, o které se píše a mluví. Spíš jen pocit uspokojení, nečekanou lehkost pohybu (!?), cíl na dosah.. konec. Foto, cíl, zastavení se, slza... Ovoce a pití.

Maraton je jiný. Odběhal jsem už asi 9 půlmaratonů a je to něco jiného. To se vždy snažím běžet co nejrychleji, a když mi v závěru dojde, dá se to do cíle nějak "doklepat". Maraton jsem běžel od začátku se strašným respektem, lépe řečeno spíš se strachem. Už od 10. km jsem viděl kolabující spoluběžce. Dva třeba už na začátku. Motali se okolo nich zdravotníci a člověk si uvědomuje, že se to může stát i jemu. Běžel jsem pomalu.

Pak si ještě pamatuju na pád vodičky s cílovým časem 4:15; bylo to asi na 8. km. Nevím jestli zakopla. Já běžel dál a otáčel se, zda je v pořádku. Ale pokračoval jsem v běhu. (v pořádku naštěstí byla a nedlouho potom mě samozřejmě předběhla)

Bylo smutný vidět u cedule 40. km zkolabovaného mladého kluka. Měl zavřený oči a vůbec se nehýbal. Pořadatel mohl jen přidržovat chudáka s podloženou hlavou a čekat na sanitku, ta právě přijížděla. To už jsem se neotáčel, cíl byl příliš blízko.

I na 39. km jeden z nás ležel. Pořadatel mu zvedal nohy nahoru. Přivolaná sanitka ale při průjezdu místo minula.. Mávali jsme jako o život.

A bylo jako vždy strašný běžet po Strakonické; nechápu, proč tu trasu nezmění. Liduprázno, jeden houf běží tam a druhý zpět. Nekonečný. A hrozně monotonní. Pro časy je to asi dobré ale pro nás hobíky? Náběhy na křeče začali u mě asi někde tady. A do cíle mě neopustily. Připravené každou chvíli zaútočit mě doprovázeli až do cíle. Ale já se nedal. Dva dny na iontech, 4-násobná denní dávka hořčíku v sobě (na dvacátém ještě pátá), pití na každé občerstvovačce štrejchnuté ionty a banány obalené v soli. Při hrozící křeči vždy zpomalení.. Kolik jich bylo? 30? Takhle jsem to vydržel až do konce. Netrpěl jsem, ale musel jsem pořád dávat pozor.

A další zažitek. Na 37.km jsem překvapivě předbíhal Evžena Ge a jeho splihlou vránu Sáru, která jen nezůčastněně koukala do země. Neznáme se, ale nedalo mi to. "Co Sára?" ptám se. "Ta je dobrá" smutně. "Ale já jsem blb" trochu naštvaně. Maraton je těžký a prý pokaždý jinak. "Běž", dal mi ještě radu a já jsem poslechl. Od toho tu jsem. Ale vrtalo mi hlavou, že jsem Evžena v první půlce v Nuslích míjel v protisměru a on byl 20 minut přede mnou (!).. I když na tom byl špatně, nevzdal to a běžel.

Mimochodem startovní výstřel jsem slyšel ve frontě na toalety. Ale nebyl jsem sám, kdo to měl jen taktak. Chvilku před startem se z jedné kabinky vysoukal i elitní Jan Sokol. Jak píše, měl to s chlupem. Tak i já jsem se pár minut po něm a za zvuků Vltavy začal prodírat přes zábrany a davy lidí do svého koridoru. Narvané Staroměstské. V tlačenici jsem ukazoval startovní číslo na prsou a lidi mě pouštěli. Proklouzl jsem podloubím přes koridor s dětma až k probouzejícímu se hadovi nastartovaných běžců. Poprosil policajta o odklopení zábradlí; starovní číslo opět zapůsobilo. Počkal jsem ještě na místě v koridoru 2 minuty a vyrazil. Sedm minut po výstřelu jsem probíhal startem. Uf.

A pak v cíli jsem chvíli nevěděl, co dělat, tak jsem jen jedl a pil a při odchodu k bagáži jsem si bez myšlenkovitě stoupl do fronty na masáže. 25 min ve frontě jsem se ještě vyhýbal křečím. Postával a debatoval se Slovenkou, také debutantkou.. Prý fantastický závod, na masáž čekat ale nevydržela. Zkusil jsem ještě umravnit předbíhajícího sotva dvacetiletého kluka. Ale nepředbíhal, byl jen v obrovské euforii. Ještě unavenější než já. Byl rád, že stojí a bylo mu jedno, kdy přijde na řadu. Jen já jsem na chvíli zapoměl, že jsem mezi běžci, že není potřeba podezřívat.

Půlmaraton jsem měl za 2:03. To jsem ale v té chvíli nevěděl, běžím bez hodinek. Celou polovinu tratě jsem se držel třech nejlepších rad pro maraton: nepřepálit, nepřepálit, nepřepálit. A dobře jsem udělal. I když bylo těžké zpomalovat odpočaté nohy. Připadal jsem si jako šnek. Předbíhaný, opouštěný. Všechny ty jazyky jsem slyšel vždy odzadu, pak chvíli vedle sebe a pomalu odplouvající vpřed. Polština, slovenčina, holandština, francouština, angličtina. Všechno mi většinou utíkalo. Ale já nezrychlil. A druhou polovinu už to nebylo potřeba. Tělo už nechtělo. Netrpěl jsem, ale nic mě už nenutilo zrychlovat. Navíc mě začínající křeče umírňovaly.

A ještě jeden zážitek. V Nuslích se před hospodou po levé straně vyvalovaly postavy už dost napité. Půllitry v rukou. Jedna zvlášť veselá indiánka (dlouhé šedivé vlasy, žlutý obličej) výhružně křičela, že v šedesáti budeme všichni na marách.. To nejde zapomenout. Hrozně mě to pobavilo.

U Národního divadla mě překvapil kolega z práce. Tak usilovné fandění.. Stašně mě to na třicátém (?) povzbudilo. Trvalo to jen 5 vteřin ale vydrželo mi to 5 km :) Díky. I jiná, žlutá (?) skupinka u Rudolfina dělala pěkný brajgl. Kdyby takových diváků bylo víc.

No a pak tunel, pár kroků po chodníku, Pařížská, konec. Příště? Tak to fakt nevím.

Přece jen bylo neopakovatelné běžet Prahou 42 km. Strašně si vážím všech, kteří se na start dokázali postavit. A je jedno jestli to bylo z přesvědčení, ze zvyku, nebo třeba z fajeřiny. Je jedno jestli běžíte pro dobrou věc, pro to někoho oslnit, kvůli zážitkům nebo pro to něco si dokázat, jako jsem to udělal já. To rozhodnutí je na každém. Pro amatéra není lehké se rozhodnout. Ale těžké je to i zaběhnout.

Já jsem měl letos štěstí na podmínky. A měl jsem natrénováno. Zdraví se mě drželo.
To samé přeju i dalším prvomaratoncům. Stejně jako tu pověstnou euforii na závěr.